BERNĚ ANEB DANĚ A JAK NA NĚ.

Berně je lidové označení pro daně, oficiálně nepoužívané již mnoho desítek let. Původně se jednalo o platy panovníkovi (státu), a to obecná zemská berně z půdy, a dále městské berně z plochy městiště, později i z řemesel, z pronájmu půdy, vybírané jak pro panovníka, tak i pro město. Později se pojmu berně používalo šířeji pro označení přímých daní, v názvu správních orgánů spravujících přímé daně se tento pojem zachoval až do roku 1948 (berní úřad, berní správa).

Platit daně se nikomu nechce, přestože každý z nás uznává, že stát, a tedy my, se bez daní neobejde. Proto při jejich výběru dochází k mnoha sporům. Zcela logicky jsou nejčastější spory mezi berní správou a firmami, výjimkami ale v žádném případě nejsou ani spory berní správy s „normálním“ občanem.

Při daňovém řízení proti sobě stojí dvě strany. Na jedné straně správci daně (finanční úřady), na druhé straně daňové subjekty (osoby, jejíž příjmy nebo majetek jsou přímo podrobeny dani nebo osoby, které odvádějí daň za někoho jiného).

Zatímco ze strany správců daně se jedná o chladný, úřednický a profesionální přístup, na straně daňových subjektů hrají často velkou roli emoce. A pokud se k tomu přidá neznalost zákonů, zejména v oblasti procesních práv daňových subjektů, bývá mnohdy podnikatel či občan snadnou kořistí finančních orgánů.
Přitom je to daňový subjekt, který svým konáním a jednáním sám předurčuje výsledek svého daňového řízení. Pro daňové řízení je totiž typické, že :

1. daňový subjekt stíhá břemeno tvrzení – musí o sobě nejprve něco prohlásit, nejčastěji ve formalizované podobě daňového přiznání;
2. následně nese daňový subjekt důkazní břemeno - všechno, co daňový subjekt (ve svém přiznání či účetnictví) tvrdí, musí rovněž prokázat.

Přitom v daních více než před soudem platí, že vše, co řeknete, bude použito proti Vám.
V daních je to totiž přesně naopak než v trestním právu. Zatímco obviněný či obžalovaný může lhát jako Baron Prášil a je na justici, aby mu vinu prokázala, tak před berňákem je každý daňový subjekt jakoby předem vinen a svojí nevinu musí prokazovat sám. Tedy něco jako presumpce viny. Proto je argumentace našich klientů typu „A jak mi to dokážou?“ zcela nesmyslná.
Dále platí, že vlastní tvrzení se nejhůře vyvrací a vlastní chyby se nejhůře napravují, a proto je třeba vést souboj se správcem daně naplno a důsledně již od samého začátku. Jakékoliv zdánlivě nevinné zaváhání může mít v konečném důsledku až fatální důsledky. Skutečně beze zbytku platí naše heslo, uvedené dole. V praxi jsou totiž velmi časté případy, kdy je daň firmě doměřena přesto, že faktický stav věci svědčí v její prospěch.